Těší mě, jsem Lenka

Můj příběh

Pokud bych měla samu sebe popsat několika větami, na prvním místě bych chtěla zmínit, že jsem hlavně máma, která chce jít svému dítěti příkladem v tom, jak žít naplněný a radostný život. Mateřství byla a stále je moje největší životní výzva. Být mámou pro mě znamená být pravdivá sama k sobě a to je sakra těžké. Ustát si sama před sebou, že pár let budu rozhodovat o životě jiného človíčka a vše co udělám, ho více méně ovlivní do dalších let. Kladla jsem si otázky jako jiné mámy: “jak dlouho kojit, do jaké školky ho dát, a jestli vůbec, zda očkovat nebo neočkovat,...?” Ano, i já jsem si prošla těmito dilematy a další mám ještě před sebou. Uf.

Nejsem jen kouč, který pracuje na základě znalosti techniky koučování, ale jsem především žena, která v životě prožila několik velmi silných a těžkých okamžiků, ať už jako dítě rozvádějících se rodičů, zaměstnanec, který si prošel syndromem vyhoření, žena, která dlouhé roky čekala na dítě a manželka, která ustála nejednu manželskou krizi. 

Moje cesta ke znovuslyšení svého vnitřního hlasu, mé intuice, vedla přes zboření mého nejsilnějšího limitujícího přesvědčení a to, že musím být za každou cenu hodná holka, vše zvládnout s úsměvem, všem pomoci a být maximálně samostatná. Potřeba mít vše dokonalé, co nejrychleji a sklízet ocenění a pochvaly, vedla postupně k velké únavě, frustraci, životní nespokojenosti a syndromu vyhoření. 

Práce s vlastní intuicí mi denně pomáhá při rozhodování, už nedělám to, co se ode mne očekává a nebojím se, jestli svým rozhodnutím někoho zklamu. Nečekám, jestli dostanu pochvalu a počítám s kritikou, protože vím, že všem se nikdy nezavděčím. Vím, kdo jsem, co potřebuji, co mi dělá dobře a co naopak ne, a to se snažím respektovat. A když někdy šlápnu vedle? Cítím, že nevím kudy kam? Že zase moje hlava touží zajet do starých známých kolejí pro hodné holky? Zastavím ji! Protože už vím, jak na to a už nechci opakovat ty samé chyby. A taky proto, že jsem konečně máma! Vzor, parťák a žena, která slyší sebe samu.